PhDr. Jiřího Tyla znám jako talentovaného a seriosního psychologa, schopného psychoterapeuta a pečlivého publicistu.
Asi proto jsem byl při četbě jeho populárně vědecké knihy zpočátku zmaten. Neurofyziologické poznatky sděluje s udivující jasností. Ale co to provádí se základními pojmy vědeckého psychologického myšlení? A jak může interpretovat sen v nepřítomnosti snícího?
Mé kritické rozpaky však trvaly jen tak dlouho, než jsem se do jeho zajímavé knihy začetl a pochopil, že jejím cílem není jen informovat, ale hlavně svádět čtenáře, aby se nebáli snů a fantazií a mohli jich používat podle svých potřeb a možností k tomu, aby zůstali živými lidmi, kteří si umějí hrát.
Dr. Tyl jim ukazuje, že taková hra není překážkou ve vážné práci, ale schopností, která obohacuje život. Četné ukázky „korespondenčních“ interpretací se samozřejmě jen zdálky dotýkají latentních obsahů snů. To není bez přímé účasti snícího možné, ale v daném uspořádání, jež nemá terapeutický cíl, to ani není nutné. Autorova síla je hlavně v osobním příkladu: umět si s manifestními snovými prožitky pohrát a zařadit je do bdělých osobních souvislostí.
Kolegy dr. Tyla si vážím a jeho knihy si cením mimo jiné hlavně proto, že se za snivou stránku své mysli nestydí, aniž by přestal být profesionálním psychologem. Chce si hrát, umí k tomu zlákat čtenáře a nemusí přitom znehodnocovat své rozsáhlé odborné znalosti. Láká-li lidi k volné hře fantazie, je jeho zacházení s vědeckými pojmy nezbytně svévolnější, než měřítka přísně vědecké publikace. …I mě nakazil svým nadšením.
Doc. MUDr Václav Mikota, CSc.,